Vyprávění o farářích, děkanech a arciděkanech …

Posted by on máj 4, 2019 in Bez kategorii | Komentáre vypnuté na Vyprávění o farářích, děkanech a arciděkanech …

Vyprávění o farářích,  děkanech a arciděkanech …

Vyprávění o farářích,  děkanech a arciděkanech nepomuckých Kongregace bratří Těšitelů  z Gethseman.

Kongregaci bratří Těšitelů z Gethseman (latinsky Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemane, zkratka CCG), jež načas vstoupila do dějin duchovní správy v Nepomuku, založil roku 1922 český kněz a kanovník vídeňské kapituly Josef Jan Litomiský (1888–1956).

Podnětem byla jeho osobní touha po kontemplativním životě ve společenství, ale také zkušenost z práce ve vídeňských nemocnicích během první světové války, kde viděl, kolik pacientů denně umírá bez smíření s Bohem a bez duchovní útěchy. Hlavním bodem spirituality kongregace je každodenní spoluúčast v utrpení Pána Ježíše před jeho zatčením v Gethsemanské zahradě prostřednictvím adorace Nejsvětější svátosti v duchu Kristových slov „Zůstaňte a bděte se mnou“. Toto vše odráží jak sám název kongregace, tak i její heslo „Vše k potěše srdce Ježíšova“ a znak. Ten je spolu se znakem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha a letopočty 1680 a 1948 vyobrazen ve štuku na průčelí nepomuckého arciděkanství a připomíná tak dodnes působení Těšitelů v rodišti sv. Jana. Vidíme v něm Srdce Pána Ježíše, obklopené páskou s devízou „ADORATIO EXPIATIO“ (adorace, odpuštění), dole tři ovce a pod nimi nápis GETHSEMANI. Vše spočívá na znakovém plášti vycházejícím z koruny tvořené mariánským monogramem, nad níž se klene stuha s heslem společenství v latinském znění. Úcta k Panně Marii, přes niž vede cesta k Ježíši, se projevuje také tím, že členové kongregace přijímají k řeholnímu jménu ještě druhé – Maria. Jejich oděvem je černý hábit s bílým pláštíkem, s oválnou medailí zpodobňující Krista utěšovaného andělem na Olivetské hoře na prsou, koženým opaskem a růžencem, při adoracích ještě s dlouhým bílým pláštěm a kapucí. Činnost společenství spočívá v útěše nemocných, chudých a opuštěných v nemocnicích, věznicích a ústavech, pastoraci, misijní činnosti a dříve též v péči o české a slovenské krajany v zahraničí. Nejnižší organizační jednotkou je konvent v čele se superiorem.

Na území Československa měla kongregace celkem sedmnáct domů. Kromě Prahy, kam se posléze z Vídně přesunulo i její ústředí, se nacházely kupříkladu v České Kamenici, Suchém Vrbném (dnes část Českých Budějovic), Klokotech, Brně, Hrabáni, Ostravě – Nové Vsi či Mariance (Mariatal) u Bratislavy. V roce 1935 byl vysvěcením adorační kaple sv. Cyrila a Metoděje úspěšně završen záměr P. Litomiského zakotvit přímo v Jeruzalémě poblíž biblické Gethsemanské zahrady. V této době čítala kongregace na 100 členů. Za socialismu, kdy byla její činnost zastavena, přežívala především v USA a v Kanadě. Dnes působí hlavně v Polsku a též na Slovensku. Sídlem ústředí je od roku 1991 Marianka.

Když v březnu 1934 postihla stávajícího nepomuckého arciděkana Jana Strnada mozková mrtvice a znemožnila mu již natrvalo výkon soustavné kněžské služby, zastupoval jej kaplan Jan Němec, od 1. 8. 1936 ovšem ustanovený kooperátorem v Myslívě. Nevyhovující situaci v tak významném poutním místě diecéze, jakým Nepomuk byl, se českobudějovický biskup Šimon Bárta mezitím rozhodl řešit tak, že jí svěří právě Těšitelům a zahájil v této věci jednání s představenými kongregace. Disponovala totiž dostatkem kněží a měla již zkušenosti s působením na poutních místech. Dne 15. 7. 1936 pak dorazil do Nepomuka generál Těšitelů P. Litomiský s P. Janem Maria Polakovičem a oznámil arciděkanu Strnadovi, že se ujmou duchovní správy, což se stalo k 1. 9., kdy on oficiálně odešel na odpočinek. Jako první přišli do Nepomuka P. Gabriel Maria Surala jako administrátor arciděkanství, P. Jan Evangelista Maria Kurucár jako kaplan a již zmíněný P. Jan Maria Polakovič coby superior. K nim záhy přibyli laičtí bratři Matěj Maria Murányi, Ivan Uhrovský a oblát (terciář) Ambrož Rudolf, kteří zajišťovali každodenní chod nového konventu. Ten měl během dalších let obvykle šest členů, v roce 1940 dokonce sedm, ale roku 1943 naopak jen čtyři. Později se jejich počet stabilizoval na pěti.

P. Jan Maria Polakovič stál v čele nepomucké komunity jako superior do roku 1939. Po něm následovali P. Gabriel Maria Surala (1939–1940), P. Alois Maria Matulík (1940–1944 a 1948–1950) a P. Hroznata Maria Geršl (do 1948). Kněží, kteří bývali tři, krátce dokonce čtyři, obstarávali nejen vlastní duchovní správu, ale také výuku náboženství na školách ve farnosti. Dodejme, že farní osada zahrnovala pět kostelů (děkanský sv. Jakuba Staršího a poutní sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku, zámecký Nanebevzetí Panny Marie na Zelené Hoře a filiální sv. Petra a Pavla v Milči a sv. Markéty v Klášteře), město Nepomuk a vsi Bezděkovec, Dvorec, Klášter, Kozlovice, Kramolín, Maňovice, Mileč, Mohelnice, Nová Ves, Soběsuky, Třebčice, Záhoří a Želvice. V úřadě administrátora arciděkanství (titul arciděkana nikdo z kněží kongregace neměl, ačkoli tak byli věřícími obvykle oslovováni a sami se tak dokonce někdy označovali) se vystřídali P. Gabriel Maria Surala (1895–1975), než byl v roce 1940 ustanoven generálním vikářem konventu v Suchém Vrbném, a P. Alois Maria Matulík (1905–1985). Ten zastával funkci administrátora až do roku 1950, ovšem s přestávkou od 1. 5. 1944 do 31. 10. 1945, kdy jej nahradil světský kněz P. Josef Krejčí, kooperátor v Žinkovech a administrátor farnosti Prádlo, která pak byla po jeho přeložení do Horšic svěřena rovněž P. Matulíkovi. Alois Matulík, osobním jménem Jakub, se narodil ve Velkých Bílovicích u Břeclavi. Kněžské svěcení přijal 19. 6. 1933 a následně působil v Nitře. Roku 1934 přišel jako první superior kongregace Těšitelů do Klokot, odkud byl ve stejné funkci přesunut do Nepomuka. Vynikl jako kazatel. V červenci 1947 mu připadl čestný úkol uvítat v Nepomuku relikvii (lebku) sv. Vojtěcha, která tehdy u příležitosti 950 let od mučednické smrti druhého pražského biskupa putovala po Československu, a poté ji doprovodit přes Kasejovice, Blatnou a Sedlici až do Písku, kde ji po nadšeném proslovu předal za zpěvu hymnu „Hospodine, pomiluj nás“ tamějšímu duchovnímu správci. V roce 1950 byl za účelem takzvané korekce (ideologické „převýchovy“ kněží) internován v bývalém premonstrátském klášteř v Želivi. Po propuštění působil řadu let v královéhradecké diecézi. Již jako důchodce se roku 1969 vrátil do Klokot a byl zde ustanoven administrátorem farnosti. Zasloužil se o četné opravy tamějšího poutního areálu. V Klokotech také zemřel. Pohřben je na místním hřbitově, podle svého přání čelem ke svatostánku a k obrazu Panny Marie Klokotské. Kromě P. Matulíka přetrvává dosud v paměti nepomuckých farníků jméno dalšího z kněží Těšitelů, kteří zde působili, P. Hroznaty Maria (vlastním jménem Františka) Geršla (* 1912). Rodák ze Šebetova u Blanska přišel do Nepomuka ze Suchého Vrbného jako katecheta. Členem kongregace byl od roku 1937, kněžské svěcení obdržel 25. 5. 1941. V Nepomuku působil do roku 1948, kdy odešel do konventu v České Kamenici a stal se nejprve kaplanem a pak administrátorem tamní farnosti. Roku 1950 byl při Akci K odvezen do internace v Broumově. Později působil jako administrátor farnosti Aš. Zemřel roku 1984 coby kněz litoměřické diecéze. Zmíněná Akce K znamenala i konec nepomuckého konventu Kongregace bratří Těšitelů z Gethseman. Šlo o celostátní zásah proti mužským církevním řádům a kongregacím s cílem zastavit jejich činnost a separovat jejich členy od civilního obyvatelstva soustředěním v internačních centrech zřizovaných ve velkých církevních areálech v pohraničí (Hejnice, Broumov, Králíky ad.). Proběhl ve dvou fázích, přičemž první, v noci ze 13. na 14. 4., byla zaměřena proti sedmi nejpočetnějším řeholím. Druhá etapa, při níž došlo i na Nepomuk, nastala opět v noci ze 27. na 28. 4. Zdejší konvent tehdy tvořilo pět osob – tři kněží a dva laičtí bratři, kteří konali mimo jiné kostelnickou službu. Jmenovitě to byli superior a administrátor arciděkanství P. Alois Maria Matulík (* 1905), kaplan P. Marián Maria Hlaváček (* 1918), P. Sixtus Maria Macinka (* 1921), Frà Jindřich Surala (* 1900), mladší bratr bývalého nepomuckého superiora P. Gabriela Maria Suraly, a Frà Isidor Belák (* 1905). P. Matulík byl určen k internaci v Želivi, jak je zmíněno výše, ostatní členové konventu k centralizaci v Broumově. Jindřich Surala zemřel již za měsíc poté v tamější nemocnici. Marián Hlaváček byl posléze internován v Hájku u Kladna. Na uvolněné nepomucké arciděkanství a současně i faru v Prádle byl od 1. 5. 1950 ustanoven jako administrátor P. František Sobíšek, dosavadní administrátor ve Všerubech na Domažlicku.

(za: Vladimír Červenka)